Zkušenosti sociálních služeb

Petr patří mezi klienty, kteří byli zpočátku při práci ve virtuální realitě nejistí a potřebovali fyzickou podporu pracovníka. Při aktivitách zaměřených na jemnou motoriku a koordinaci rukou často váhal a nebyl si jistý správným postupem. Postupem času se však situace výrazně změnila.

Během několika měsíců pravidelného využívání virtuální reality začal zvládat úkoly samostatněji, zlepšil se jeho úchop i koordinace pohybů. Největší změnu ale pracovníci zaznamenali v oblasti komunikace. Petr začal spontánně sdílet své zážitky, povídat si o průběhu aktivit a radovat se z dosažených výsledků. Po sezeních často vyprávěl ostatním klientům, co se mu podařilo, a aktivně se zapojoval do společných rozhovorů. To, co začalo jako motorický trénink, se postupně stalo i nástrojem sociální aktivizace a sebevyjádření.

Bára patřila od začátku mezi klientky, které virtuální realita velmi zaujala. Sama si aktivitu opakovaně vyžadovala, sledovala dosažené výsledky a zajímala se o vlastní pokroky. Během 34 zaznamenaných sezení bylo možné sledovat výrazné zlepšení jemné motoriky, koordinace i práce oběma rukama. Bára postupně zvládala náročnější úkoly a pravidelně překonávala své předchozí výkony. Začala si pamatovat své nejlepší výsledky a snažila se je překonávat. Právě soutěživost a radost z úspěchu se staly hlavní hnací silou její motivace. Sociální pracovníci si všimli i další změny. Bára začala své úspěchy sdílet s okolím, aktivně je komentovala a těšila se na každé další cvičení. Virtuální realita se tak pro ni stala nejen prostředkem rozvoje dovedností, ale také zdrojem sebevědomí a radosti.

Když si Luboš poprvé nasadil VR brýle, nejvíc ho nadchly hudební aktivity. Při hře na bicí si pobrukoval, zpíval a bylo vidět, že ho virtuální prostředí opravdu baví. Během přibližně šedesáti sezení ale nepřicházela jen radost. Postupně se zlepšovalo jeho soustředění, paměť i schopnost sledovat instrukce. Byl jistější, aktivnější a stále více se zapojoval do dění kolem sebe. Největší změna se však odehrála mimo samotnou terapii. Luboš si o svých zážitcích začal povídat s pracovníky stacionáře i s rodinou doma. Virtuální realita se pro něj nestala jen cvičením, ale novým způsobem, jak objevovat svět, komunikovat a sdílet radost s ostatními. „Když ho něco baví, zpívá si u toho. A právě ve virtuální realitě jsme viděli, jak může motivace otevřít cestu k rozvoji mnoha schopností najednou.“

Nikdo nevěřil, že klient zvládne ve virtuální realitě více než minutu. Nejen, že se pak nemohl od aktivit odtrhnout, rozmluvil se, přestože do té doby neřekl téměř ani slovo. Slzy nedokázaly zadržet ani sociální pracovnice ani klientova rodina.

Pečovatelka dělá těžkou práci, někdy se zdá marná. Senioři mnohdy nemají vůli učit se něco nového a ještě ve virtuální realitě. Pak ale vidí, co s nimi udělá první sezení. Chtějí ji používat častěji, porovnávat se s ostatními a povídat si o tom, co se jim ve virtuálním světě podařilo. I diky tomu odchází ze směny s pocitem, že se v jejich každodenním životě opravdu něco mění. A že to stojí za to.